VO₂max v triatlonu: jak trénovat a číst výsledky testů

VO₂max pomáhá popsat aerobní kapacitu, závodní výkon však vzniká spojením více schopností. Jak do přípravy zapadají krátké a dlouhé intervaly, co rozvíjí mitochondrie a kdy nás mohou výsledky metabolického testu svést k chybnému závěru? Přinášíme praktický pohled opřený o výzkum.

Představte si, že při stejné námaze běžíte rychleji, ale VO₂max se v kontrolním testu téměř nezmění. Je to neúspěch tréninku? Podobnou otázku vyvolává i opačná situace: laboratorní číslo vzroste, závodní výkon však očekávání nesplní. Aby test pomáhal s přípravou, potřebujeme jeho výsledek zasadit do širšího kontextu.

Co vlastně VO₂max měří

VO₂max označuje maximální rychlost, s jakou organismus při zátěži dokáže přijímat a využívat kyslík. Odráží společnou činnost plic, oběhu, krve a pracujících svalů. Vyjadřuje se například v litrech za minutu nebo po přepočtu na hmotnost v mililitrech na kilogram za minutu. Jde o významný ukazatel aerobní kapacity, jehož interpretace vyžaduje kvalitní měření a vhodný protokol. Poole a Jones, 2017 [1]

Výkon vzniká spojením kapacity, ekonomiky a udržitelné intenzity

Studie Jonese a kolegů z roku 2021 [2] sledovala 16 světových vytrvalostních běžců v projektu Breaking2. Samotné VO₂peak, tedy nejvyšší naměřená spotřeba kyslíku, v této malé elitní skupině významně nekorelovalo s nejlepším maratonským časem. Pro vysvětlení výkonu byla podstatná kombinace aerobní kapacity, kyslíkových nároků běhu a udržitelného podílu aerobní kapacity. Výsledek nelze přenášet na celou populaci ani vykládat jako důkaz malé důležitosti VO₂max.

Ekonomika pohybu popisuje, kolik energie nebo kyslíku potřebujeme na určitou rychlost. Vedle ní záleží na tom, jak vysokou intenzitu dokážeme udržet a jak se tyto vlastnosti mění během dlouhého zatížení. Dva závodníci se srovnatelným VO₂max proto nemusí dosahovat stejného času. Jones a kol., 2021 [2]

Pro trenérskou praxi: při hodnocení přípravy dává smysl spojit laboratorní výsledek s tempem či výkonem při standardizované zátěži a s průběhem delšího tréninku. Zlepšení nemusí mít podobu jediného vyššího čísla.

Krátké intervaly mohou fungovat. Dlouhé mají své výhody

Často se objevuje představa, že interval kratší než dvě minuty nemůže rozvíjet VO₂max. Takové pravidlo dostupné studie nepodporují.

Helgerud a kolegové (2007) [3] rozdělili 40 středně trénovaných mužů do čtyř skupin. Po osmi týdnech, při třech trénincích týdně, se VO₂max zvýšilo u krátkých i dlouhých intervalů. Oba intervalové programy vedly k většímu zlepšení než porovnávaný souvislý a prahový trénink.

Rozdíl těchto procent sám nedokazuje statisticky potvrzenou převahu čtyřminutových intervalů nad krátkými. Výsledky rovněž nepředstavují doporučení zařadit tři intenzivní jednotky týdně každému triatlonistovi. Helgerud a kol., 2007 [3]

Další pohled přináší Almquist a kol. (2020) [4]. Osm elitních cyklistů absolvovalo krátké třicetisekundové a dlouhé pětiminutové intervaly s poměrem práce a zotavení 2 : 1. Při podobném vnímaném úsilí strávili během krátkých intervalů více pracovního času nad 90 % VO₂max. Studie ale zkoumala okamžitou odezvu jedné jednotky; neměřila dlouhodobé zlepšení tréninkem.

Širší souhrn ukazuje odlišný průměrný obraz. Schoenmakers a kol. (2026) [5] vyhodnotili 86 studií a 239 intervalových protokolů. Intervaly trvající alespoň dvě minuty v souhrnu vedly k delšímu času blízko VO₂max než kratší úseky. Mezi protokoly však byly značné rozdíly a vztah mezi tímto časem a dlouhodobou adaptací zůstává nedostatečně objasněný.

Pro trenérskou praxi: délka úseku je jedna z proměnných. Volbu ovlivňuje také intenzita, pauza, celkový objem a reakce sportovce. Delší intervaly mohou být vhodnou cestou k vysoké spotřebě kyslíku; kvalitně sestavené krátké intervaly mají rovněž své místo. Konkrétní protokol posuzujeme podle cíle a provedení celé série.

Mitochondrie se přizpůsobují vytrvalostnímu tréninku i intervalům

Mitochondrie zajišťují podstatnou část aerobní tvorby energie ve svalech. Jejich rozvoj se někdy spojuje téměř výhradně s lehkou vytrvalostí. Mølmen, Almquist a Skattebo (2025) [6] však v systematickém přehledu a metaregresi popsali nárůst mitochondriálního obsahu po souvislém vytrvalostním tréninku, vysoce intenzivním tréninku i sprintových intervalech.

Po zohlednění vybraných rozdílů mezi studiemi byly průměrné přírůstky podobné. Intenzivnější protokoly vykazovaly větší účinek na hodinu cvičení. Výsledky ovlivňovala výchozí trénovanost i tréninková dávka. Souhrn ovšem neprokazuje zaměnitelnost všech metod v přípravě na dlouhý závod. Ukazatele mitochondriálního obsahu navíc nejsou totéž co přímé měření jejich respirační funkce. Mølmen a kol., 2025 [6]

Pro trenérskou praxi: vytrvalostní objem a intenzivní trénink vybíráme podle toho, jaký podnět potřebujeme a jak jej sportovec zvládne začlenit do přípravy. Větší účinek na hodinu cvičení není automaticky optimem pro celý tréninkový týden.

Co znamená, když se při testu neobjeví plateau

Plateau je situace, kdy se spotřeba kyslíku při dalším zvýšení zátěže už podstatně nezvyšuje. Při rampovém testu však nemusí být zřetelné. Poole a Jones (2017) [1] v metodickém přehledu doporučují vhodně zvolenou ověřovací zátěž, která pomůže posoudit dosažení maxima. Samotné vysoké hodnoty tepu, laktátu nebo dechového poměru nejsou spolehlivým potvrzením.

Absence plateau sama neprokazuje konkrétní mechanismus ukončení výkonu. Praktickým doporučením je uvádět, jak bylo maximum stanoveno, a při opakovaném testování zachovat srovnatelný protokol a způsob zpracování dat. Změnu výsledku pak lze vykládat podstatně lépe.

Spalování tuků z dechových plynů: užitečný odhad s podmínkami

Poměr respirační výměny, označovaný RER, se počítá jako VCO₂ / VO₂ — výdej oxidu uhličitého dělený spotřebou kyslíku. Při odpovídajících podmínkách pomáhá odhadnout poměr oxidace sacharidů a tuků. Hodnoty přibližně 0,70 a 1,00 představují krajní případy v modelu zanedbávajícím příspěvek bílkovin.

Jeukendrup a Wallis (2005) [7] upozorňují, že při vyšší intenzitě mohou změny zásob hydrogenuhličitanu a související výdej CO₂ výpočet zkreslit. Výsledky dále ovlivňuje strava, délka zatížení, trénovanost i pohybová disciplína. RER 1,00 během rampového testu proto nelze automaticky ztotožnit s druhým laktátovým prahem ani považovat za důkaz nulové oxidace tuků.

Pro trenérskou praxi: hodnocení metabolismu opíráme o dostatečně ustálené submaximální zatížení a standardizované podmínky. Výsledky z konce maximálního testu nepřevádíme bez dalšího ověření na přesná procenta energetického krytí pro dlouhý závod.

Stagnace po jednom programu neprokazuje genetický strop

Montero a Lundby (2017) [8] sledovali 78 zdravých dospělých s různou dávkou vytrvalostního tréninku. Za nereagující označili účastníky, u nichž změna maximálního výkonu v postupně stupňovaném testu nepřekročila typickou chybu měření. Po dalším šestitýdenním období se dvěma hodinami tréninku týdně navíc se zlepšili všichni původně takto zařazení účastníci.

Studie neprokazuje neomezenou trénovatelnost a její výsledek nelze automaticky vztáhnout na přetíženého elitního závodníka. Podporuje však opatrnost při závěru, že někdo nemá předpoklady ke zlepšení. Jedna slabá reakce na konkrétní program není spolehlivým dokladem genetického limitu.

Jak s těmito poznatky pracovat v triatlonové přípravě

Následující body jsou trenérským převodem výzkumu do praxe, nikoli univerzálním tréninkovým protokolem:

• Před testem si určit otázku. Chceme sledovat aerobní kapacitu, nastavit tréninkovou intenzitu, nebo vyhodnotit metabolismus? Podle cíle vybíráme měření a protokol.
• U intervalů sledovat provedení celé série. Vedle tempa či výkonu hodnotit stabilitu opakování, vnímanou náročnost a následné zotavení. Samotná délka úseku neurčuje kvalitu podnětu.
• Posuzovat plavání, kolo a běh společně. Zařazení další intenzivní jednotky hodnotit v kontextu ostatních disciplín a aktuální tolerance zátěže.
• Při stagnaci nejprve ověřit srovnatelnost. Prověřit podmínky testu, pravidelnost tréninku a regeneraci. Teprve potom rozhodovat o změně objemu, intenzity nebo skladby přípravy.

Pro další rozhodnutí je užitečné spojit tři informace: výsledek testu, zvládání konkrétního tréninku a výkon v disciplíně, na kterou se připravujeme. Právě jejich společná interpretace pomáhá určit, co má následující blok přípravy rozvíjet.

Použité zdroje

1. Poole, D. C., & Jones, A. M. (2017). Measurement of the maximum oxygen uptake V̇O₂max: V̇O₂peak is no longer acceptable. Journal of Applied Physiology, 122(4), 997–1002. DOI: 10.1152/japplphysiol.01063.2016.
2. Jones, A. M., a kol. (2021). Physiological demands of running at 2-hour marathon race pace. Journal of Applied Physiology, 130(2), 369–379. DOI: 10.1152/japplphysiol.00647.2020.
3. Helgerud, J., a kol. (2007). Aerobic high-intensity intervals improve VO₂max more than moderate training. Medicine & Science in Sports & Exercise, 39(4), 665–671. DOI: 10.1249/mss.0b013e3180304570.
4. Almquist, N. W., a kol. (2020). Systemic and muscular responses to effort-matched short intervals and long intervals in elite cyclists. Scandinavian Journal of Medicine & Science in Sports, 30(7), 1140–1150. DOI: 10.1111/sms.13672.
5. Schoenmakers, P., Murray, K., White, J., Matta, G., & Bossi, A. H. (2026). Time spent at or near V̇O₂max during high-intensity interval training — a systematic review and meta-analysis. BMC Sports Science, Medicine and Rehabilitation, 18, 358. DOI: 10.1186/s13102-026-01766-x.
6. Mølmen, K. S., Almquist, N. W., & Skattebo, Ø. (2025; online 2024). Effects of Exercise Training on Mitochondrial and Capillary Growth in Human Skeletal Muscle: A Systematic Review and Meta-Regression. Sports Medicine, 55(1), 115–144. DOI: 10.1007/s40279-024-02120-2.
7. Jeukendrup, A. E., & Wallis, G. A. (2005). Measurement of substrate oxidation during exercise by means of gas exchange measurements. International Journal of Sports Medicine, 26(Suppl. 1), S28–S37. DOI: 10.1055/s-2004-830512.
8. Montero, D., & Lundby, C. (2017). Refuting the myth of non-response to exercise training: ‘non-responders’ do respond to higher dose of training. The Journal of Physiology, 595(11), 3377–3387. DOI: 10.1113/JP273480.